(IX)

Umíráme pro dům. Ne pro předměty a zdi.

Umíráme pro katedrálu. Ne pro kameny…

Umíráme z lásky k člověku,

je-li v ní čest, je-li klenbovým svorníkem pospolitosti.

Umíráme jen pro to, z čeho se dá dobře žít.

(Válečný pilot)

STRUKTURY. ČAS

Čest a struktury. Haranti s mlíkem kapajícím po bradě se tu křiví jako po bouračce křivé volanty? Unylé a fádní duše, které mají představy v braku, když se jim hlavinka jako ta úřadující kravinka rozpadá na maděru a s tím vědomím rádi žijí? Ne, pro takové The Yeastie Girls zvedají prostředníček a fackami svých rázných slov je zfackují snadno, You Suck… Bomb The Bass nejsou unylá produkce ani úřadující povrchnost, nýbrž zdařilá líheň talentů, kolektiv, co nabádá k tomu, žít v souladu s chutí odmítat poslouchat projevy chcíplého brain dead.

Člověk je prázdný a provizorní tvor. Má v sobě směsici možností, ty se však rozvinou, teprve až naváže tělesné a duševní vztahy s vnějším světem. Myšlenka nepředbíhá poznání; ustavuje se v kontaktu s vesmírem.

Co vlastně člověk hledá? A co nachází? Ne štěstí, ale svou hutnost (chutnost a čest), a dosáhne jí jen tehdy, pokud se směňuje za něco většího, než je on sám. Cesta krásy cesta spásy nespočívá v nehybné odříkavosti, v odříkavosti, s níž jde případně ruku v ruce vzdálený příslib věčného života. Od smrti osvobozuje čin. V Saint-Exupéryho verzi mravnosti je vždy kladen důraz na účinnost jednání. Člověk dosáhne věčnosti tím, že tvoří v čase. Neboť po něm zůstává jeho dědictví v tom, co dokázal.

Kde jsem? Kdo jsem? Ubožátko bez hodnoty? Člověk si má najít pevné místo v prostoru a trvat v čase. Jako rostlinka, né plevel, rašit. Stát se trvalým, aby nepoznal hořký kalich času, který plyne, aniž přinese ovoce. Člověk cítí úzkost, když mu chybí základní totožnost, když si neuvědomí sám sebe: je to úzkost z nebytí. Člověku není od přírody dána nezávislost, která by mu dovolila najít se sám v sobě. Není nic, neví, jak myslet ani jak se orientovat (Dezorient rap express), pokud není zapojen do sítě struktur. Potřebuje struktury, aby se ustavil, násilí, aby rostl.

Základní struktury jsou dům a čas.

„Aby člověk existoval, potřebuje mít kolem sebe skutečnosti, které trvají,“ říká Geneviève v Kurýru na jih. A vládce z Citadely odhaluje, „že lidé bydlí a smysl věcí se pro ně mění podle smyslu domu“.

Dům člověka situuje v prostoru a činí ho poplatným určitému místu. A je to pro člověka násilí obohacující, neboť dodává smysl jeho krokům. Opět zde vidíme vzájemně působit ducha na tělo a opačně, nepřetržitý pohyb hbitosti od subjektu k objektu a od objektu k subjektu. Člověk bydlí v domě, ale má jím být také obýván.

V tomto společenském uspořádání, v uspořádání, které zajišťuje rozvoj jedince, trvale kraluje a vládne duchovno. Všechny Saint-Exupéryho vesmíry gravitují kolem určitého pólu. Jsou protínány dokonale silokřivkami a jsou magnetické jako dovede jin skotačit v jang. I samo obydlí musí mít určité vnitřní zaměření, aby kroky nabývaly na síle ve smyslu podle toho, zda se člověk přibližuje nebo oddaluje srdci domu. Člověk pak tíhne k určitému pólu, který ho přitahuje a pořádá.

Saint-Exupéry líčí provinilou ženu přivázanou v poušti ke kůlu a vydanou všanc nelidské samotě nerostného světa. „Zajatá v noci bez hranic, přivolávala večerní lampu laterna magika… Rozprostřená v nesmírno bez jediného záchytného bodu, prosila, aby jí vrátili hráze oblažujících chvil, v nichž jediných lze existovat spokojeně.“ Ale když člověk jenom vlastní druhé jako hadry, nic tím není od něho vyžadováno. Tak jako máme v oblibě především ty, kdo nás ne akutně, ale potřebují, tak ani věci samy o sobě nic neznamenají, pokud jim nedodá smysl určitý obřad. Toužit proto po majetku druhého je absurdní kravinka, neboť ten, kdo krade, nemá o nic víc než ten, kdo „rozčtvrtí mrtvolu a smísí kosti, krev a vnitřnosti“. Zatímco „život byl ono světlo v očích, a to už se z krve vyčíst nedá, pane Řezníčku“.

Tělo má smysl, jen pokud je zavlažováno dobrotivou duší; duše zvyšuje působivost každého vjemu a vzestup člověka je vzestupem vědomí, které zmnožuje rozšiřuje dobrotivé vztahy s vesmírem.

Člověk zmagnetizovaný v prostoru má být zmagnetizován i v čase. „Zvyky jsou v plynutí času totéž co domov v prostoru.“

Obřad je znamení a podmínka civilizace a zároveň důkaz dědictví náboženského postoje, neboť když oslavujeme statky této země, zdravíme tím neviditelnou přítomnost. Obřad člověka „lapí“, neboť ho polapí a sváže s každodenní činností, v níž dotyčný zaujímá určitou roli přesně vymezenou proto, aby exceloval. Například obřad jídla, bez něhož bychom byli jen „dobytčata u žlabu“. Obřad však není jen konvence daná určitým rituálem, který udává rytmus našim gestům a našim způsobům komunikace. Obřad je svědectvím, že člověk ve svém postupu respektoval určitý svůj duchovní smysl. Cestu, plnou jemných a pro některé krutých zatáček, po níž nás Saint-Exupéry vede, nenarýsoval kompas inženýra, ale úcta k takové a takové kultuře či k takovému a takovému domu. Příklad: Marley Marl a House of Hits, když se budeme bavit o gestech a o rytmech věnovaných chtivým lidem s ušima. Saint-Exupéry nám ostatně obřad nevysvětluje, to bychom tu zkejsli na dlouho, mluví jen o jeho účincích, jako kdybychom si jakýsi jeho tušený předobraz už nesli v sobě. Lze někomu darovat žízeň nebo touhu? Není jiné možnosti, jak založit lásku než lásce se cele a beze zbytku obětovat. Děkuji zas Ježíši – že je to king s námi.

Obřad odměřuje náš pohyb v prostoru a patří k jedné z hlavních struktur Citadely, ke struktuře času.

Kontinuita je umění možného,

diskontinuita umění života.

(Zápisníky) 

O povaze času Saint-Exupéry v Zápisnících poznamenává a prozrazuje podstatu: „Dělit život na dvě období, před nabytím vědomí a po něm, je antropomorfismus.“ A o něco dál píše: „Minulost by byla uskutečněný celek přesahující to, čím byl jakožto budoucnost.“ Pro studium jeho tezí jsou tyto úvahy zajímavé, ale na etice Citadely se nepromítají. Čas je lidský pojem vymyšlený Švýcary nejspíše, a je definován slovy, jež mají tlumočit určitou představu našeho ducha. Čas i prostor jsou výplody ducha a duch je přesahuje.

Obojí pojetí času, které můžeme vysledovat v Saint-Exupéryho domněnkách, souvisí s touž doktrínou niternosti, jež má člověku pomoci, aby se zbavil úzkosti. Saint-Exupéry se snaží prosadit ve světě podvodníčků a mamlasů pojetí „času, který plyne, a času, který naplňuje“.

Čas, který naplňuje, je čas trvanlivý, vyznačený pilíři, je to tikající čas, který rámuje a značkuje život člověka, neboť nabízí jeho duchu opěrné body. Planetární cykly, rytmus ročních dob vytvářejí kalendář, do něhož se vpisují lidské aktivity, lidské činy. Rozdělení liturgického roku dodává dík očekávání vánoc určitý spád měsícům a den Páně rytmuje týden znalecky. „Barbar, který jen táboří,“ říká Saint-Ex, „nedokáže ves rozezpívat.“ Neboť má-li člověk navázat vztahy s vesmírem, potřebuje kontinuitu. Potřebuje právě převzít dědictví, jehož uchovateli jsou nebožtíci. Potřebuje se stát správňáckou oporou dítěte, které zlobí a nechápe, které s jistotou přijde po něm, a nastolit filiaci. „Smutek vždy vzniká z plynutí času, který nezformoval svůj plod.“

Nad tímto pojetím leží aspekt druhý, čas jako neustálé uskutečňování ve prospěch dobrých skutků, stavět a nikoliv to hezké bořit. Plynulé, nevyčerpatelné trvání, jehož proud nás unáší a které plyne jako melodie podmalovávající práci – a tou je snažení našeho ducha. Toto nepřetržité a nehmatatelné trvání je příznivé kontemplaci, modlitbě a lásce. Opět jsou tu Bomb The Bass s perlou Say A Little Prayer (Get down and pray mix), Say A Little Prayer (Peter Hithouse Slaghuis Remix), Say A Little Prayer (Into The Dragon fresh mix)… Keep The Frequence Clear…

Pevný stav neexistuje: květy spějí k plodům. „Nejsem starý ani mladý,“ říká Saint-Exupéry, „jsem ten, kdo přechází od mládí ke stáří. Jsem jen cosi, co se formuje do kvality, jsem tedy stárnutí. Růže není cosi, co se rozpukne a zvadne. Růže se nerozplyne. To je jen pedagogický popis, analýza, a ta růži zabíjí, herdek himl kozel zahradník… Růže nejsou postupné stavy, růže je lehounce melancholická slavnost.“ (Z dopisu, 1940.) Snadno tu postihneme jeho instinktivní hrůzu ze všeho stojatého, odpudivě páchnoucího, stejně jako jeho vědomé odmítání nehybnosti. S trochou nadsázky lze tvrdit, že miloval hip hop a nevěděl při tom, jak začnou mohutně mocně znít hip hop dream and drums jednou v budoucnu.

Mrtvá období jsou jen projevem našich vlastních ochabnutí, neboť charakteristickým rysem naší pozornosti je diskontinuita. Někdy tato období také vznikají následkem naší touhy ovládnout chod hodin a nahlížet přítomnost jako něco pevného, jenže neuchopíš čas jako něco pevného svou touhou…

Jsme jenom „cesta a přechod“. Nemáme cítit lítost nad tím, co umírá a znovu se utváří. Minulost je zrození. Je omyl snažit se povýšit hlupáky na něco hodnotného, snažit se zastavit čas, abychom se zmocnili sklizně. Moudrý člověk nikdy neustává v tvorbě, neboť ví, že znehybnět znamená odumřít. Člověk se může zapojit do uskutečňování jedině tím, co momentálně dělá. Neboť připravovat budoucnost neznamená nikdy nic jiného než zakládat přítomnost. Ale chtějte, aby vám porozuměli lidi, co pro oči nevidí, pro uši neslyší a nemají zájem se zdokonalit jako ninja pro blaho Japonska, země vycházejícího slunce.

SAM LEVENSON

Pro rty půvabné

říkej slova laskavá

pro oči roztomilé

jen to dobré v lidech hledej

pro štíhlou postavu

o jídlo se s hladovými rozděluj

pro krásné vlasy

stačí jednou denně dotyk dětských prstů

pro krásné držení těla

choď s vědomím, že nikdy nechodíš sám

lidé spíš než věci musejí být

obnovováni, opravováni,

oživováni, zušlechťováni a očišťováni

nikdy nikoho neodmítej...

pro Audrey Hepburn ať mladí, staří, černí, bílí, chudí, zmrzačení, znetvoření, to jí bylo jedno.

Této mimořádné ženě A. H. záleželo na všech. Právě to ji činilo tak krásnou.

Její bavičské filmy:

1953 -– Roman Holiday

1957 –- Funny Face

1957 –- Love In The Afternoon

1961 -– Breakfast At Tiffany´s

1962 -– Paris When It Sizzles

1963 -– Charade

1964 -– My Fair Lady

1967 -– Wait Until Dark

Milan Rúfus slovenská ikona literatury:

Listami dýcha rastlina,
kto verí, dýcha snením.
A človek vstal a šiel.
Šiel cestou – necestou,
šiel rokom, dňami vydláždeným,
od jaslí do jasiel,
k velebe vecí tvárou padal
bez hlučných modlitieb.
A keď raz stretol koho dávno hľadal,
nad ruky skloniac tváre ovál,
na cestu sadol si
a ako dobrý chlieb
s velikou nádejou si srdce rozlamoval,
hovoriac:

Toto je moje telo,
toto je moja duša,
toto je moja krv.
Prijmite.

Milan Rúfus to je Č*LOVE*K

Do koša chytáš, z koša vytečie.
Bláznivý rybár, múdry človeče.

Vodu si lovil, sám podobal sa vode.
Vždy pred odchodom v tej troške po príchode.

Nevedel nikdy, kam to povedie.
Zem prijímala tvoje spovede.

I tvoje kliatby, keď z pluhu ako z klina
pršali iskry. Žil, nevedel si inak.

A tvoje veci ako pomníky
hovoria: bol. Bol smiešny? Veliký?

(X)

Stále týž mýtus, opusť, vzdej se,

trp, bojuj, překonávej pouště žízně,

odmítej studánky, a povedu tě k tomu,

aby ses rozkošatil.

(Zápisníky)

NÁSILÍ. SMĚNA

Zjistíme, jak hluboce jednotný je tento duch, ačkoli tak neúnavně prozkoumává ty nejrozličnější oblasti. V rovině mravní dosáhl však Saint-Exupéry takových jistot, že pro něj existuje už jen jediný příkaz: předat je.

Chce-li člověk vytvářet budoucnost, tvrdí, může udělat jediné, totiž nabídnout plusy a odevzdat se přítomnosti v tom smyslu, že se směňuje za něco většího, než je on sám. Člověk se může uskutečňovat a dosahovat vyšší roviny existence jedině cestou neustálého daru: „Smíte polevit v úsilí jedině ve prospěch úsilí jiného, neboť musíte růst.“ Amíci mají za svoje krédo Rise ´N´ Shine, britové The Only Way Is Up.

Člověk se vyjadřuje prací, proměňuje se ve své dílo dík směřování k dokonalosti, které končí až smrtí. „Jestliže se nesměňuje, zleniví, zakrní, zkornatí: život má smysl, jen když je pozvolna směňován.“

Práce je násilí, které osvobozuje. Násilí, které jedince soustřeďuje, poskytuje mu totožnost a činí ho trvalým, násilí, které uvolňuje jeho skryté síly a zároveň ho sjednocuje s druhými. (Mezi strukturou a násilím činí Saint-Exupéry rozdíl, ale násilí není nic jiného než přijmutá struktura.)

Z oběti se u člověka hrdinného typu rodí láska a z lásky se rodí ona mnohočetná pouta, která člověka krmí, sytí jeho touhy. Člověk ví sám o sobě jen to, čím není. Člověk bez pout zná jen svobodu nebýt. Pouta svazují a zároveň osvobozují. Víme, jak jsou v Saint-Exupéryho chápání mravnosti důležitá. Dík předivu pout se energie člověka koncentruje a je tak zachráněna před rozptýlením. „Povaha mého násilí, povaha mé svobody,“ říká Saint-Exupéry. Zavrhuje člověka, který odmítá volit a spolupracovat, který se uklidí do sebe a raději nežije a promarní svůj drahý čas. Pravá svoboda není svobodou kamenů rozptýlených po poli, ale svobodou kamene, který nalezl své místo v klenbě.

Tuto potřebu společnosti, v níž každý nachází své místo, v níž jeden každý obohacuje druhého tím, že slouží společnosti, pociťoval Saint-Exupéry vždycky. Už o deset let dřív napsal, že „má-li člověk vychutnat určitou krajinu, určité prostředí, musí přijmout všechny jejich konvence: jejich součástky jako od vozu, žít bez konvencí je velice smutné. Člověk trpí pocitem jakéhosi nedostatku reálnosti.“ (Z dopisu, 1932.) Teď jeho myšlenka nabyla pevnějších obrysů:

„Civilizace je založena na tom, co se od lidí vyžaduje, a ne na tom, co se jim poskytuje,“ říká. Po něm vyzýval národ J. F. Kennedy: „Neptej se, co může země udělat dobrého pro tebe, ptej se, co ty můžeš dobrého dělat pro zemi“.

Každá svoboda tedy znamená přijmout určitou disciplínu. Svoboda není totiž právo, svobodu si člověk musí dobýt a zasloužit v jistém úhlu věci. Svoboda v rámci společnosti neznamená plivat po zemi, ale respektovat zákony, které dopřávají nezávislost všech. Pokud jsou zákony nevyhovující, mít nutkání v případě vlády a vlád lidem život se zákony upravit na podmínky vyhovující většině, bohužel Češi jsou zvláštní případ vládnutí a tahanic a naopak obyčejný člověk by tu ze zákona plakal a stěží chápal, kde zůstala spravedlnost. Škraloup zase z morálních hledisek povede jen k tomu, že jednoho dne si to už lidi nenechají líbit, nenechají se dál buzerovat a utiskovat špatně nastaveným zákonem. Pokud si ale dupne jako titán většina těch ve vládě… neboli v zástupcích lidu.

Vnitřní svobody dosahuje člověk pevně vymezený, vyztužený pouty násilí, člověk, který je čím dál tím víc sám sebou, který se má plně v moci a je napjat k cíli, jenž ho přesahuje. Takový člověk nikdy nepoznal lhostejnost, nikdy nepozná, jak je smutné nebýt vůbec s ničím spjat. Tím, že se angažoval, stal se člověkem, čili vládne sám nad sebou. Protože sám sebe zná, dokáže se ubránit jak různým idolům tak nespravedlnosti, kdežto člověk, který nikam nepatří, který vědomě odmítá existovat, je potencionálním otrokem, snadnou kořistí každé tyranie.

Svobodou ducha vládne člověk, který od pouta k poutu dosáhl hlediska sjednocujícího vesmír. „Nabízím klíče k širokým rozlohám,“ říká Saint-Exupéry. K rozlohám, které se duchu odhalí za fyzickým prostorem, jaký se otevírá Pasteurovi skloněnému nad mikroskopem. Za nejzazšími body percepce v poli vědomí usilujícího o dokonalost. Širé rozlohy jasu: „Každý, kdo začne rozjímat, mění se v setbu, sklízí, co zasel…“

Tvrdost citátu v záhlaví této kapitoly by nás neměla vést k domněnce, že se snad Saint-Exupéry uzavíral do sebe a liboval si v umrtvení. Bolestný vzestup, muka proměny jsou vždycky postup budovatelský. Jeho mudrc má duši válečníka a nikdy nepolevuje dobývat. Takže bojový duch mu zajišťuje postup dá. Na vítězství se nesmí hledět jako na hotovou sklizeň: tvorba nekončí nikdy.

Nehrozí mu proto ani nebezpečí konzervatismu. Úcta k tradici? Ano, pokud to znamená jen dobré ponaučení, že každá generace potřebuje generaci předchozí, aby se od ní poučila. Ne ve smyslu konzervatismu, který s sebou přináší degenerující stagnaci. Mohli byste si tohle třeba zapamatovat? Stop degeneraci… a stop devastaci ideálů v dobré hodnoty, čísla vždy musejí přinášet hodnoty, jako že zákazník musí být obsluhován královsky za to, za co zaplatí. Saint-Exupéry často hovoří o kultu mrtvých, který je nutný, aby se duchovní dědictví cestou nerozkutálelo, ale mnohem víc zdůrazňuje, jak chybují ti, kdo jsou lenivého srdce, kdo hrabou a shromažďují po syselsku, kdo střádají zásoby v domnění, že štěstí znamená vlastnit, kdo si myslí, že štěstí úspěšně může předcházet daru, že je to stav uspokojení, kterého lze dosáhnout a podržet si ho. Chyťte si něco tak banálního za pačesy, neuspějete na dlouho. Tvář štěstí potkáváme naopak u uctívaných hrdinů, kdo se za ním neženou: „Je znamením jejich dokonalosti a hodnoty jejich srdce.“ Sport a hra a hra a dobré zacházení s fair-play. Štěstí se vyjeví v podobě milosti těm, kdo se nikdy nepřestanou uskutečňovat, dovednost a znalost zašlé historie, vědomost je jejich king, trénink jejich pomůcka.

Řečeno prostě: konejte svou práci, jak nejlépe umíte. Pracovní nástroj je prostředek sebepoznání a každý pohyb je akt víry. Autodafé. Atto di fede. Chvalozpěv práce je něco zcela opačného než chvalozpěv volného času, chvalozpěv, který odsunuje práci do roviny povinné daně. Hlavně, že mám práci, i když mě nudí a neumí nadchnout, jak sám asi u ní vypadám?

Samotný Saint-Exupéry nedělal nic jiného, než že se během svých pionýrských, během svých válečných letů neustále směňoval, dával ze sebe pozitivní energii pro skvělý výsledek nebo skvělou šanci na výsledek. A z jeho newyorského dopisu (viz kapitola 7) jsme se mohli přesvědčit, jak usiloval směnit se celý za své poslední dílo, Citadelu.

Saint-Exupéry prozkoumává mýtus směny a hledá jeho nejzazší hranice od té doby, co píše. Stojí nějaký most za jediný rozdrcený obličej? Tak se ptá v Nočním letu. „Život má smysl, jen když je pozvolna směňován,“ říká na úvod Citadely. A vznese pak otázku diamantu jakožto ovoce lidského potu a pokladu, který je nedělitelný a nerozdělitelný všem (dnešním nenasytným bastardům). Je správné ustat ve jménu podělující spravedlnosti v úsilí o kvalitu, když by tato kvalita mohla ozářit všechny? Můžete se ptát vduchu nebo formou referenda, můžete toužit po změnách k lepšímu a nebo také změny iniciovat a konat…

My Evropané žijeme mezi pozůstatky velikosti a víme tedy, že z architektury našich omšelých a nebo mnohdy už zase krásně udržovaných měst a vznešenosti našich památek po předcích těžily řady generací. Takové je i hledisko vládce, který zušlechťuje duši svého lidu majestátem říše: „Bůh se nabízí komplet nerozdrolený, nehrozí mu rozpad od hádek a trapných soubojů o pozice.“

Mýtus směny je snadno přijatelný, jestliže vyžaduje od člověka to nejlepší, kladný náboj částice, baterie více nabitá než nenabitá, ale stává se neplodným, jakmile je přenesen do praktické roviny výrobního řetězce. Je sice možné předpokládat, že technika na nějakém vyšším stupni vývoje začne třeba od člověka vyžadovat i jiné vlastnosti než vlastnosti robota (kéž by tomu bylo tak, smiley faces), ale Saint-Exupéry si je dobře vědom, na jaké úskalí naráží jeho učení v oblasti moderního průmyslu: „Skutečným zádrhelem,“ říká, „je ona masa lidí, kteří ztratili lidský feel, smysl a podstatu, protože je vykořenil nebo vycucnul stroj.“

Právě proto, aby navrátil gestům této masy smysl, hledá za hranicemi vytvořeného předmětu nějaké společenství, do něhož by se mohl každý včlenit (7 miliard a vedoucí pozice buduje Čína s Indií…) a jemuž tváří v tvář by opět nabyl významu dar každého dne, přínos jen za to, že jsme se probudili do nového času možností odvádět kvalitu. Dík společenství (které je zde opakem kolektivu) nebloudí jedinec životem jako po tržišti v chumlu hlav a každý jeho pohyb má opět smysl. Svou horoucnost může přenést na společenství jedinec. Budete i vy chtít?

(XI)

To, co je ve mně, nemohu totiž naprosto

tlumočit prostřednictvím řeči…

Mohu to pouze vyznačit, a sice do té míry,

do jaké jsi to už pochopil jinými cestami

než pomocí řeči.

(Citadela)

BŮH

Díky Bože díky INRI s obětavostí duše, dáváte jen to nejlepší pro kamarády stejně jako pes je nejlepší přítel člověka (i když s námi nemluví, jenom hovoří očima a směje se tlamičkou), něco prostého se mi chce připomenout na úvod. Jako každé náboženství, i náboženství Citadely pojednává o neviditelném a nevyslovitelném.

„Správně vidíme jen srdcem,“ říká malý princ. „Co je důležité, je očím neviditelné.“

Co chtějí zachytit tato slovní spojení: předivo pout, uzel vztahů, božský uzel, který svazuje věci? …Božský uzel uniká rozboru stavební hmoty – může ho zachytit pouze duch. Které ze všech těch obrazů pro onen božský uzel, jež nacházíme na více než pěti stech stranách pořádně namáhavého zdroje čtení jeho nedokončeného díla, by byl Saint-Exupéry asi ponechal a které by učesal? To už nikdo nedokáže posoudit. Jeho úmysly jsou však naprosto jasné.

*

Prozkoumali jsme hlavní struktury, jimiž je člověk budován z vnějšku, ne však ještě jeho struktury vnitřní. Vnitřního blaha a míru se nedosahuje rozptýlením, ale volbou. Tak jako se z násilí rodí svoboda, vnitřní kázeň se rodí v míru, když se člověk podřídí určitému řádu a s ochotou nelelkuje.

„Abych vytvořil řád, musím vytvořit tvář, která je milována, hýčkána.“ Řád je výrazem života, znamením bytí a plodem horoucnosti. Řád, který nacházíme v dokončeném díle, řád básně nebo města, není výsledkem nějakého logického uspořádání, ale naléhavého vnitřního požadavku. Řád nepředbíhá tvorbu. Saint-Ex říkával, že množství zlata krásu nevytváří, ale analýza vždycky ve zdařilém architektonickém výtvoru tento šťastný modul ex post objeví.

V seskupení kamenů, z nichž je vybudována katedrála, vnímáme ticho, jež nás obklopuje bez vyzvánění známých na mobilu. Aby se však stavba uspořádala podle tohoto převládajícího pocitu, bylo třeba, aby ono ticho potenciálně existovalo rádo v jejím staviteli.

Čili každá harmonie se rodí z nadšení ducha nebo srdce. „Láska přináší pocit širých rozloh, neboť kolem lásky se všechno ustavuje v řád.“ Jak byste mohli rozumět intelektuálním výkladům bez přítomnosti lásky u politicky známých mluvků na veřejnosti dnes? Onu transcendentální jednotu bytí nacházíme proto jen u lidí, jejichž hodnotu jistí, že jejich životu vládne něco vyššího než lid. Když Saint-Exupéry říká: „Milovat neznamená hledět jeden na druhého, ale pohlížet společně určitým směrem,“ umíme si dobře představit onen úběžník na konci cesty, v němž se pohledy spojují, a rozeznáváme obrysy tváře tam zahlídnuté zčistajasna.

Avšak v syntéze, kterou představuje „božský uzel“, jsou spojeny prvky složitější. Abychom tento vnitřní pohyb osvětlili, musíme postupovat cestou analogie. Takže zbystřete, pokud vás to baví.

Saint-Exupéry se velice zajímal o chování člověka, a proto pozorně sledoval studie zabývající se pamětí, a nacházel v nich poznatky, jimiž si potvrzoval některá ze svých vlastních pozorování. V Zápisnících poznamenává, že klást a stavět vědomí proti nevědomí je „antropomorfismus“. Jak také vskutku přisoudit nějakou přesnou roli stavům tak blízce sousedícím, více nebo méně bdělým, které sahají od spánku přes snění v bdělém stavu Daydreaming či prostou roztržitost až k soustředěnému úmyslu? Šlo mu o to, že je třeba brát v potaz všechno, co v podvědomí virtuálně na člověka naléhá a co definoval jako „celek struktur, z nichž je jedinec vybaven“. A dodával: „Symbol je oděv, v němž se struktura stává viditelnou.“ Když psychiatr prozkoumává paměťové asociace, ono mentální předivo, které se někdy nechce dát probudit vůlí, ale může vyvstat pomocí nějakého klíčového obrazu, vynořují se vždycky symboly.

Všechny naše citové řetězce, naše vjemy se zhušťují v celky, nad nimiž rozum nemá moc. Klidně si uvědomte, co tu vyznělo, že rozum nemá moc jako užitek, ani moc jako moc pochopení. A dál: A to v celky bezpočetné, neboť se navzájem mísí a působí jako činitelé jeden v druhém. (Saint-Exupéry si někdy zaznamenával své sny a zjistil, že se symboly překrývají.)

Celý tento skrytý vesmír zůstává však často jen zbytečným potenciálem, bludištěm, do něhož myšlenka neví jak vklouznout. Může se ho však chopit láska nebo duch, uspořádat jeho galimatyáš podle určité intence, prostě svázat jeho nepořádek. Božský uzel osvětlí témata, která pak bdělá myšlenka už může sledovat; umožní, aby se spojil svět vnitřní se světem vnějším.

Vně božského uzlu jsme odtrženi od skutečnosti a nemůžeme ji plnými doušky vychutnat: „Neexistuje most mezi tebou a věcmi, nýbrž jen mezi tebou a neviditelnými tvářemi, tvářemi Boha, říše či lásky.“ Statky této země můžeme sevřít do dlaně jen skrze duchovní obrazy. „Nic z toho, co jsem v tobě miloval, nemá hmotný smysl přeci. Ano, tvé rty, ale když vytvářejí úsměv, a ten je ze světa forem.“ Do našich činů a našeho prudkého až hysterického myšlení se často naštěstí vměšuje vyšší moc, a ta je osvětluje. Bez ní jsme ponecháni své temné osamělosti, nervozitě a rozpakům: „Když se Bůh odvrátí, je zřejmý právě ve své nepřítomnosti. Neboť pro námořníka je smyslem moře s rybami. A pro manžela smyslem lásky (kolik chce). Přijdou však chvíle, kdy se námořník ptá: ,K čemu to moře?´ A manžel: ,K čemu ta láska?´ A všechno, co dělají, je nudí. Nic jim nechybí, jen božský uzel, který svazuje věci. A chybí jim všechno.“

Bůh je pravdivý stejně jako strom,

jenom je mnohem těžší ho poznat.́  

(Citadela)

Ve Válečném pilotu Saint-Exupéry velebí hodnoty křesťanské civilizace, k níž patří, a nezdá se, že by cokoli z toho, co říká v Citadele, bylo s nimi neslučitelné. Že nejdou dohromady se Zjevením nebo jistotou věřícího některé jeho úvahy ze Zápisníků, je jiná otázka.

„Kdybych věřil, stal bych se mnichem,“ říkal Saint-Exupéry a naznačoval tím, že s absolutnem nelze uzavírat kompromisy jako s dívkou od vedle, a že by v tom případě nepřijal život věnovaný činnosti, která by nesloužila jeho víře.

Všechna životní pravidla, která ve svém díle vytyčuje, směřují k finalismu náboženského charakteru: oplodnit lze jen skrze Boha. Nezáleží mu však ani tolik na tom přihlásit se k dogmatu, jako zachránit lidi před samotou. V Citadele od nich vyžaduje námahu a oběť, postupnou deifikaci, kamarádství duchapřítomných lidí mezi sebou a Boží prozřetelností. Shoduje se v tom s křesťanstvím, které staví lidem za vzor světce.

*

„Abych vešel v Boha, potřebuji se vysvléci ze sebe sama,“ říká. A Pierre Dalloz ve svém článku o něm poznamenává: „Připadal mi v životě vždycky tak nahý jako opravdový mnich.“ Saint-Exupéry skutečně dosáhl oné vnitřní čistoty (sacré coeur, čisté srdce jako horský pramínek, neběží o žádný asketismus, to je vyloučeno odříkávat si libůstky), onoho stupně oproštění, který předpokládá vzdát se všeho, co leží mezi jedincem a vnějším světem. Navázat s ním lidský vztah vždycky znamenalo navázat ho s celou jeho bytostí. Podobné hutnosti nelze dosáhnout bez boje a utrpení.

Patřil mezi vybrané lidi, jako máte vybranou značku kávy, jejichž každý cit je druhými kvalifikován jako přehnaný. Přitom neuměli posoudit dobrou a vybranou chuť, to je celé tajemství, ať jdou luštit moderní sudoku, pokud si připadají duchapřítomni pochopitelně. „Když člověk pozná lásku,“ říká, „žádná otázka už není kladena.“ Nutným předpokladem takového povýšení citů do roviny, kde už nelze očekávat žádný milodar, je výchova srdce, šlechtění toho nejcennějšího pokladu, co má každý člověk v sobě, cvičení v modlitbě. Akt modlitby v sobě přináší odpověď, „neboť podobná směna nemá nic společného s nechutným obchodem něco za něco.“

Tento dlouhý, namáhavý vzestup k nedosažitelnému nachází svůj nejvyšší výraz v mystickém spojení bytí s dokonalostí, k níž bytí tíhne a která vyžaduje postoj současně pokorný i bojovný, hrdinskou duši, která se nikdy nevzdává, i když nedoufá, že jí bude odměnou něco jiného než vnitřní vlastní světlo.

Tohoto světla dosahuje vládce z Citadely. Ve své nejvyšší osamělosti hledá Boha, dovršení lásky, aby z něho čerpal sílu. A stejně jako Bůh, i on se rozdává druhým nerozdrolený.

Zdá se, že Saint-Exupéry, podobně jako Ronsard, je intuitivně přesvědčen, že láska a smrt jsou jedno a totéž. „Pane,“ říká vládce říše, „poskytni mi plášť dostatečně velký, abych jím zahalil všechny.“ Pro vyjádření svého pocitu plnosti lásky i pro rozjímání o smrti užívá Saint-Exupéry jednoho a téhož obrazu. „Nebyl to náhodný dětinský blábol, jestliže mi v srdci zároveň s obrazem lásky vyvstal s takovou znatelnou silou i obraz smrti… Ležel jsem na zemi v posledních hodinách své egyptské žízně a ona, ta veliká klidná panna, seděla vedle mne. Napojila mě, spolu s mlékem hvězd do mne vlila pokojný jas. Byl jsem celý prostoupen nepochopitelným štěstím, štěstím, které nemělo rozměry, nevěřil jsem, že se dočkám dne… Zahalila mě v těch posledních hodinách velikým sametovým pláštěm.“ (Z dopisu, 1936)

I pán citadely, vládce, do něhož se vlévají všechny úzkosti a bolesti, poznal onen poklidný jas a rád by do něho zahalil svůj lid. Není však snadné dávat, jestliže to v podstatě znamená dary vyžadovat. Není snad vládce především člověk, který potřebuje ty druhé? Aby však lid, jemuž vládne, rostl, vládce musí smlčet jak svůj soucit, tak svou lásku. Je poslem božím, chyby všech bere na sebe, a zjistí-li, že se říše rozkládá tím, že často hnije, činí za to odpovědným jenom sám sebe. Sebe sám obviní, že nedokázal předat ve správné podobě svým poddaným horoucnost, jež by je byla ochránila.

Na Kaida z Citadely doléhá nesmírná osamělost vládce. Všemi oslavován, nenachází u druhých lidí nic jiného než ozvěnu svou vlastní, a proto volá: „Zjev se mi, Pane. Všechno je tak těžké a drsné, když člověk ztratí Boha.“ Ve snu potom šplhá vzhůru strmou stezkou, na temeni objeví těžký balvan černé žuly, a to je Bůh. Naléhá na něj prosbami, otázkami. Ale Bůh, který dovolí, abychom se ho dotkli, není už Bohem. Ani když vyhoví modlitbě. A vládci se tak odhalí, že Bůh ve své podstatě je hezké mlčení.

Saint-Exupéry se utvrzuje ve víře v opaku k Vignymu, u něhož

Spravedlivý odpoví na nepřítomnost pohrdáním,

i ke Camusovi, který soudí, že „pro Boha je lepší, když v něj člověk nevěří a bojuje ze všech sil proti smrti, aniž zvedá oči k nebi, kde Bůh ustavičně jen mlčí,“ a také k Sartrovi: „Mlčení, to je Bůh. Nepřítomnost, to je Bůh. Bůh, to je samota lidí.“ Pán říše v Citadele naopak věří, že člověka může uspokojit pouze cesta k Bohu. Když vládce sestupuje z pahorku, cítí v nitru jakousi mocnou jednolitou záři. Když já jednou sestupoval v létě po osmé večer ze Žďáru nad Sázavou Santiniho vrcholek, byly hezké červánky do fialova na obloze. Ale zpátky. Mezi ním a vesmírem už není nic rozporného. Pochopil, že by byl ještě daleko osamělejší, kdyby mu Bůh byl odpověděl, protože takovou odpověď by mohl dostat jenom od sobě rovného, čili od odlesku sebe sama. A byl by vykázán v osamění nafurt.

Vrací se jako zprostředkovatel božího mlčení mezi své poddané pokornější, chudší než oni, ale naplněný jakýmsi podivným blahem a připravený uzavřít svůj lid „do ticha své lásky“.

Bůh lidi šlechtí a povyšuje ke svému obrazu tím, že vytváří lásku. A láska probouzí v lidech touhu po vlastním dovršení a vzájemných známostech, což je zachraňuje před samotou, jež by byla jejich údělem, kdyby Bůh neexistoval.

„Tvá pyramida nemá smysl, jestliže nekončí v Bohu.“ Takové je tedy vyústění oné směny, oné postupné proměny, k níž dochází díky totálnímu darování sebe sama.

*

Bludný rytíř Saint-Exupéry požadoval na lidech, aby se přesáhli, v době, kdy se jim kázalo především o snadném žití. V době zralosti však cítil, že očistné hrdinství jeho mládí nelze vyžadovat jen tak od každého. Pokusil se vymanit lidi z každodenní nicotnosti tím, že je učil, jak být vytrvalý v úsilí, jak se radovat z práce vykonávané v ušlechtilém míru (né dnešní uspěchanost a shon po úspěchu, kdy čas jsou peníze, nesmírně drahou každou minutu), a jak najít smysl i v tom nejpokornějším gestu. Gesto smysl kvítečko a pousmání? Civilizaci člověk zakládá tím, že hledá Boha, a svou věčnost tím, že zakládá civilizaci.

Zahradník se směňuje za kulturu zahrad, pilot se zřítí v plamenech, aby zachránil primární postavení ducha, geometr umírá po dlouhém životě věnovaném přesné geometrii, a tak díky společné víře v určitou vyšší hodnotu nachází pro sebe každý člověk důvod k životu pokud možno beze spěchu a bez žaludečních i jiných vředů a rakovin.

Saint-Exupéry se každou svou větou snažil podnítit lidská vědomí k velkolepé cestě, po níž se může lidský život vydat, jakmile člověk přestane žít pro sebe.

Jeho naděje možná právě do té míry, nakolik se někomu tady zdá přehnaná, dodává jiným odvahu doufat v potěšení ze života. Ještě několik dní před smrtí se s úzkostí tázal: „Vrátím-li se živý, zůstane přede mnou jediný problém: co je třeba říci lidem?“

Ze svého letu, o který sám usiloval, se Saint-Exupéry už živý nevrátil. Poskytl tak svou obětí tu nejvyšší odpověď na otázku, kterou mu kladla jeho láska.

On, který vždycky lidi vyzýval, aby se plně angažovali do toho, co dělají, podal ještě naposledy příklad oběti položené za určitou víru a nezrušitelného svazku těla s duchem.

Zmizel v moři s rybami, stár jen čtyřicet čtyři let (podobně loňský listopad i Heavy D.), aby nalezl „ticho, ten lodní přístav. Ticho boží, přístav všech lodí.“

K TOMU SI PŘIDEJME VÝROKY OD EKONOMA A PUBLICISTY MIROSLAVA ZÁMEČNÍKA (50):

NEJVĚTŠÍM NEŠTĚSTÍM JE OTUPĚLÉ BLOUDĚNÍ ŽIVOTEM

Co nejvíc nesnášíte?

Hloupost a zlobu.

Co je podle vás největším neštěstím?

Otupělé bloudění životem.

Komu byste přidělil reflexovské „never more“?

Všem, kteří jenom předstírají, že jim leží na srdci veřejné blaho. Nehrajte si na něco, co nejste ani málo.

Kde jste byl první den revoluce v Československu, 17. listopadu 1989?

Na Albertově, na Vyšehradě …Známá trasa.

A kde 11. září 2001 při útoku na Ameriku?

V Sofii na konferenci pořádané Američany, v hotelovém pokoji jsem měl puštěnou CNN, někteří z přítomných měli ve „Dvojčatech“ příbuzné nebo známé, tak si dovedete jistě představit, jaké to bylo.

Povolil byste euthanasii?

Ano, za přesně definovaných podmínek, na výslovnou žádost učiněnou při plném vědomí.

Zakázal byste po loňském neštěstí v japonské Fukušimě další výstavbu jaderných elektráren?

Ne.

Obnovil byste trest smrti?

Ne, i když by to za některé zločiny byl určitě spravedlivý trest.

Oblíbený skladatel?

Zcela jistě Mozart. Třeba nezapomenu, jak jsem jednou na podzim jel takovou hezkou podhorskou krajinou a poslouchal jsem koncert pro klarinet a orchestr A dur KV 622.

Oblíbený spisovatel?

V mládí to byli Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Kurt Vonnegut, Curzio Malaparte. V poslední době pak Haruki Murakami nebo Amitav Ghosh. (Stejně je zvláštní, že jen pramálo z dotazovaných někdy uvedli české spisovatele za oblíbené… J)

Jak byste chtěl umřít?

Rychle.

Existuje Bůh?

Podle mne ne.

(ale to dal najevo jen publicista namíchaný ekonomií)